Člověk nemusí pravidelně sledovat média, aby mu bylo jasné, že zahraniční zpravodajství se o prostor mezi domácími zprávami doslova pere. Na vině jsou dva faktory: cena a společenská nálada.
Foto: Ilustrační, Zdroj: Profimedia.cz
Zahraniční zpravodajství je bezesporu nejdražším segmentem novinářské práce. Stálý zpravodaj mimo domov je pro redakci poměrně luxusním nadstandardem, protože financování jeho práce je srovnatelné s diplomatickou misí – redaktorovi jsou hrazeny náklady na bydlení, dopravu i školy pro jeho děti. Ani zahraniční redaktor, který zůstává v Čechách, není pro redakci nejlevnější posilou. Už jen to, že má kvůli svému zaměření dobré jazykové znalosti, zvyšuje jeho kvalifikaci, a tedy i cenu.
Málo prostoru pro zahraniční zpravodajství navíc reflektuje náladu, která panuje ve společnosti. Česko je v současných letech známé svými izolacionistickými tendencemi, což se nutně projeví na výběru zpráv. Jako protipól přístupu k zahraničnímu zpravodajství uvádí dlouholetý redaktor Lidových novin Luboš Palata příklad Polska, kde tamní noviny i televize odráží skutečnost, že země je teď v rámci evropské politiky považována za středoevropského tygra.
Jak jednoduché je pro vedení šetřit peníze právě na zahraničí, dokazují příběhy z posledních let. V roce 2010 musela do řad svých stálých zahraničních redaktorů sáhnout samotná ČTK. Zpravodajská agentura, jejíž informace z ciziny byly výsostným zdrojem i pro slovenské novináře, zrušila posty například v Paříži a Vídni, a dokonce kvůli své zahraniční činnosti požádala stát o finanční pomoc. Úsporné kroky zasáhly minulou zimu i vydavatelství Mafra, které sloučilo mimo jiné zahraniční redakce Lidových novin, MF Dnes a iDnes. Po počátečních rozpacích a s ročním odstupem hodnotí zahraniční redaktoři sloučení redakcí pozitivně. Dnes mají na starosti práci s agenturami elévové a stálí redaktoři píšou vlastní témata.
Z předchozích řádků je zřejmé, že jestli se o prosazení zahraničního zpravodajství někde bojuje, je to především český tisk. Audiovizuální média jsou na tom o poznání lépe. Řeč je především o těch veřejnoprávních (tedy ČT a Českém rozhlasu), která už z podstaty zákona o sobě samých mají za úkol zřizovat síť vlastních zpravodajů. České televizi dokonce v polovině letošního roku vzrostl počet stálých zpravodajů na osm díky zřízení nových postů v Tel Avivu a Paříži.
Drahá bruselská mise
Samostatnou kapitolou v rámci zahraničního zpravodajství je sídlo Evropské unie Brusel. Podle informací blogu Inside Europe je v belgické metropoli v současné době akreditováno 941 novinářů, nejvíce zástupců má Německo, a to 120. Česká média mají u evropských institucí celkem 7 akreditací, což je třeba méně než Dánsko či Bulharsko.
Odpověď na otázku, proč je počet našich novinářů u klíčové mezinárodní instituce tak tristní, najdeme zase v penězích. Život v Bruselu je drahý a Česko tu má jako stálé zpravodaje jen zástupce veřejnoprávních médií. Největší boom zažívalo hlavní evropské město v roce 2007, kdy zde působilo přes tisíc zahraničních novinářů.
Jak ukazuje analýza České televize z roku 2008, náklady na provoz jednoho redaktora v belgické metropoli dosahovaly zhruba 9 milionů korun, což je v rámci Evropy suverénně nejvyšší částka, kterou překoná už jen pobyt zpravodaje v USA. Částka, která o milion převyšuje potřeby berlínského zpravodaje a o čtyři miliony pekingského spolupracovníka, byla důvodem, proč Hospodářské i Lidové noviny po českém předsednictví v roce 2009 definitivně stáhly své stálé zpravodajky z Bruselu.
Úbytek klasických redaktorů
Šetření na zahraničním zpravodajství nicméně není jen českou doménou. Jak potvrzuje korespondentka německých a rakouských novin v Česku Alexandra Mostýn hluboko do kapsy mají v této oblasti i za hranicemi. „V Německu je to úplně to samé. Buď noviny berou články z agentur nebo od externistů. Pevné zahraniční korespondenty už skoro nikdo nemá. A když je má, tak bývají zodpovědní za více než jednu zemi,“ vysvětluje Mostýn, která přispívá například do německého časopisu Focus či deníku Die Tageszeitung. Nemůžeme ale opomenout, že pro naše zahraniční sousedy je Česká republika nezajímavým regionem, což je možná ještě důležitější motivací pro stahování zpravodajů než peníze.
Co však pravděpodobně zasazuje současnému českému zahraničnímu zpravodajství největší ránu, je úbytek klasických redaktorů. Palata zahraniční korespondenty přirovnává k ohroženému druhu. Ideální redaktor mimo domácí půdu by měl kariéru nastartovat nejdřív doma a pak vystřídat nejméně dvě zahraniční destinace, každou zhruba na čtyři roky, než se zase vrátí zpět. Levnější i pohodlnější je samozřejmě předplacená agentura a těch žurnalistů, kteří by chtěli strávit nejen profesní život tak trochu kočovně, nepřibývá.
