Když před pár měsíci populární komentátor MF DNES Martin Komárek oznámil, že končí s novinařinou a hodlá kandidovat za politické hnutí ANO Andreje Babiše, byl to pro většinu lidí šok.
Foto: Jaromír Štětina, senátor, Zdroj: ČTK/Šulová Kateřina
Šok byl o to větší, že ještě nedávno Martin Komárek ve svých komentářích Babišovy politické aktivity tvrdě kritizoval. Ať jej k přeběhnutí na druhou stranu barikády vedlo cokoli, nebyl v novodobé české historii prvním známým žurnalistou, jenž se rozhodl do politiky vstoupit.
První, hodně viditelnou vlaštovkou se stal ke konci roku 1997 Vladimír Mlynář, který de facto vyměnil post šéfredaktora Respektu za ministerské křeslo v úřednické vládě Josefa Tošovského. Ve vrcholové politice se mu zalíbilo, vydržel v ní osm let, aby se pak postupně přesunul do světa byznysu. Dnes pracuje jako lobbista pro PPF.
Mlynářův přestup ze žurnalistiky do politiky nebyl úplně nelogický. Už za minulého režimu se na pomezí těchto dvou světů pohyboval, když se podílel na vydávání samizdatových Lidových novin, což byla v té době v podstatě disidentská činnost. Do profesionální politiky ho to táhlo hned po převratu, nicméně mu to podle jeho vlastních slov zkazil otec Zdeněk, který se po návratu z exilu stavěl vstřícně ke komunistické straně. Mladý Mlynář, přestože se s otcem dlouhá léta nevídal, se cítil zostuzen a dal se raději na novinařinu.
Srozumitelný Jaromír Štětina, flexibilní Jana Bobošíková
V prostředí samizdatových Lidových novin se vylíhnul další výrazný žurnalista, jenž se později přemístil do politiky – Jaromír Štětina. Po listopadu 1989 zůstal v již legálních „Lidovkách“ a v roce 1993 se dokonce stal jejich šéfredaktorem. Jenomže dobrodružná povaha mu nedovolila sedět v kanceláři, a tak se stal známým válečným reportérem, jenž riskoval krk na Náhorním Karabachu, v Čečensku nebo Afghánistánu. Když v roce 2004 úspěšně kandidoval do Senátu, žádné velké pozdvižení to nevzbudilo. Bylo mu už přes šedesát, a Senát byl přece původně zamýšlen jako jakýsi sbor moudrých „starců“, jenž bude fungovat jako korektiv „politikaření“ v Poslanecké sněmovně. Bez ohledu na to, jaká je skutečnost, lze říci, že Štětina je dodnes výrazným senátorem, kterého přitom lidi nevnímají jako klasického politika. Jeho nejznámější politická aktivita, a sice snaha dosáhnout zákazu KSČM, není v rozporu s jeho minulostí samizdatového novináře a reportéra přibližujícího válečné utrpení. Nemusíme s ním ve všem souhlasit, ale jakousi osobní integritu mu nelze upřít.
Jiným případem je Jana Bobošíková, která svého času střídavě kandidovala ve volbách a ucházela se o funkce v médiích. Od roku 2004, kdy byla na pět let zvolena europoslankyní, je veřejností vnímána jako politička. Nicméně do všeobecného povědomí vstoupila již předtím jako moderátorka České televize, Frekvence 1 a TV Nova. Největší „slávy“ dosáhla coby ředitelka zpravodajství ČT na přelomu let 2000/2001, tedy v době tzv. Televizní revoluce, kdy se konaly velké demonstrace proti snahám některých politiků zasahovat do dění v ČT. Bobošíková sice na svém postě dlouho nevydržela, brzy se však objevila coby moderátorka „novácké“ Sedmičky. Nikdy se moc netajila svými sympatiemi k Václavu Klausovi, což je u moderátorky politických debat docela problém. I z toho důvodu její přesun do politiky nikoho vysloveně nešokoval. Nestandardně ovšem působil fakt, že prakticky ve stejném čase obhajovala v roce 2009 post europoslankyně a kandidovala na post ředitelky České televize. Neuspěla ani v jednom případě. Od té doby se soustředí na politickou dráhu, o místo ředitele ČT se v roce 2011 kupodivu neucházela. Politika už asi na dobro zvítězila. Jistý problém s rozlišováním mezi politikou a novinařinou míval svého času například i dnes již zesnulý exministr kultury Pavel Dostál, který coby bývalý komentátor Práva pokračoval v publikování v tomto listě i jako poslanec a ministr.
Výjimečný Martin Komárek
Vraťme se nyní k Martinu Komárkovi. Jeho případ je s výše zmíněnými novináři nesrovnatelný. Mlynář „přeběhl“ v relativně mladém věku 31 let, Komárkovi je 52 let. Štětina pracoval jako válečný reportér a na rozdíl od Komárka nekomentoval dvacet let tuzemskou politiku. Janu Bobošíkovou nechme stranou, to je specifický případ moderátorky, která měla s nestranností (nebo chcete-li vyvážeností) problémy. U Martina Komárka sice byla patrná jeho středopravicová orientace, ale ke konkrétní straně vysloveně neinklinoval. Byl poměrně oblíbeným komentátorem, který třeba coby účastník debaty Českého rozhlasu dokázal vtipně imitovat Miloše Zemana. Ostatně ve svých textech nešetřil sarkasmem na adresu politiků napříč politickým spektrem. Proč tedy teď kandiduje? To si neuvědomuje, že jen málokterý dobrý literární kritik dokáže být i dobrým spisovatelem? Co když v nastávajících volbách neuspěje? Kdyby se nakonec rozhodl k novinařině vrátit, budou mu ještě čtenáři věřit? Po jeho obratu v hodnocení Andreje Babiše o sto osmdesát stupňů to může být pro mnoho lidí dost obtížné.
Navíc do médií se z politiky vrací o poznání obtížněji než třeba z byznysu. Známé a ceněné moderátorky Barbora Tachecí a Veronika Sedláčková nějakou dobu pracovaly jako ředitelky komunikace pro IPB, resp. Letiště Praha. Obě se dokázaly úspěšně vrátit. Ono radit někomu s PR je přece jen trochu něco jiného než sedět v Poslanecké sněmovně. Bývalý politický komentátor musí počítat s tím, že po případném návratu do médií bude každý jeho článek konfrontován s jeho působením v politice. Nutno podotknout, že je to tak dobře. Potřebujeme jak dobré komentátory, tak dobré politiky. Tyto profese však lze věrohodně zaměňovat pouze v revolučních časech. Doufejme, že tak špatně na tom ještě nejsme.
