Foto: David Rath u Krajského soudu v Praze, Zdroj: Profimedia.cz
Příběh Davida Ratha by mohl dát vzniknout společenskému románu, po kterém tolik volají literární kritici, ale i strhující biografii podobnou např. těm, jaké napsal Štefan Zweig o Marii Antoinettě nebo Josephu Fouchém. Stejně jako hlavní postava Baudolino ze stejnojmenného románu Umberta Eca byl i David Rath zapleten v mnoha klíčových okamžicích dějin, v jeho případě dějin polistopadového Česka.
Mistr rétoriky
Po revoluci začínal jako lékař-internista se stranickou knížkou ODS v Motole, aby již v roce 1995 upoutal motýlkem a razancí, s jakou se z pozice předsedy jím založeného Lékařského odborového klubu (LOK) zasazoval o zvýšení platů lékařů. Již tehdy, jak dosvědčují tehdejší televizní debaty, si v rétorice nijak nezadal s Václavem Klausem. Hrozbu lékařské stávky opakuje před parlamentními volbami v květnu 2006, do kterých současně vstupuje jako lídr SD-LSNS. Český stát, jak říká, mu neumožnil být dobrým lékařem, a tak ze sebe sňal bílý plášť a vstoupil do politiky. V následujících osmi letech (1998-2005) kritizuje jako prezident České lékařské komory české ministry zdravotnictví střídající se jako na běžícím pásu. V roce 2002 je v této funkci potvrzen, ač mu jeho odpůrci vyčítají, že z cechovní organizace učinil odborovou úderku.
Postupem času se sbližuje s ČSSD. Na podzim 2005 spekulují média o Rathově nástupu na ministerstvo zdravotnictví. Když se ministryně Emmerová dostává pod tlak lékařů a odstupují ji náměstci, jmenuje premiér Jiří Paroubek Davida Ratha rovnou ministrem. Konečně post uměřený jeho mediálním schopnostem! Rok a půl, které zbývají do dalších voleb, plní David Rath stránky novin: Rath se radí se Šloufem, co má dělat, Rath se chválí, lékaři chystají protest, Ministr Rath zrušil výběrová řízení, Ratha chce odvolat už 37 tisíc lidí, Rath vyhrál bitvu s distributory, Ministr Rath vyhrožuje dalším pojišťovnám a tak dále a tak dále. Jeho agendě vévodí odpor proti privatizaci nemocnic v krajích ovládaných pravicí a uvalení nucené správy na VZP. Facka od Miroslava Macka (Macek s Rathem nesouhlasil, že si svou manželku vzal „pro peníze“), se stává mediálním hitem předvolební kampaně voleb v roce 2006. Rath do nich vstupuje jako pražský lídr ČSSD, Topolánkova ODS jej ovšem s jeho novou stranou odsouvá do opozice. Ve sněmovně si Rath rychle získává jméno jako rétorická „pěst“ a „zlý muž“ sociálních demokratů. Spraví si chuť až o dva roky později, v roce 2008, kdy krajské volby opanuje téma poplatků v ordinacích a vítězí „oranžová vlna“. Rath se stává středočeským hejtmanem a historie se svým způsobem, nově pouze v krajském měřítku, opakuje: mediální omnipotence (Hejtman Rath „čistí“ krajský úřad, Hejtman Rath vyhodil šéfy pěti nemocnic), kumulace funkcí (hejtman, poslanec), osobní marketing (Rath chce rozdávat jeden svůj plat lidem) i slabost pro silné symboly, včetně těch staršího data (Rath si oblíbil Masaryka). Jeho pozice v rámci ČSSD nicméně slábne – množí se obavy, že Rathova agresivita může straně uškodit celostátně.
Graf sleduje vývoj medializace Davida Ratha od roku 1992 do roku 2013 (15.5.), přičemž přihlíží k význačným událostem v rámci ní.
(Zatím) poslední dějství Rathovy kariéry začalo vloni 14. května, kdy jej zadržela policie se sedmi milióny korun v krabici od vína. Jako podezřelý z podplácení a machinací s veřejnými i evropskými penězi se středočeský hejtman stal hlavním protagonistou „největší korupční kauzy v novodobé historii“ (MfD 26.5.2012). Od té doby je ve vazbě.
Život bez pravidel
Když David Rath účinkoval v roce 2005 ve fotoreportáži Magazínu MfD „Ježíš tady a teď“, vybral si roli farizeje, ale svou účast v projektu podmínil tím, že za něj nebude označován. To je jen střípek nalezený při pátrání po tom, kým David Rath vlastně byl (a je). Podobně jako se suverenitou sobě vlastní pendloval v Hostivicích mezi manželkou a milenkou, tepal v parlamentu korupci a apeloval na morálku, aby po večerech inkasoval všimné ze zmanipulovaných zakázek. Měl rád Bulgakovovu Mistra a Markétku – knihu, v níž sympatický ďábel se svou suitou přivádí do rozpaků sovětské aparátčníky. A také věřil, že „život je trochu divadlo, v němž každý hraje svoji roli“. Všechny role, které v životě hrál, hrál podle svých slov rád a bavily jej (MfD Nikdy si nenechám šlapat po hlavě 12.4.2008). To by vysvětlovalo, proč tak znamenitě a vytrvale hrál ve veřejném i privátní životě dvojí, takřka schizofrenní part. Filozofii života jako hry bez pravidel podlehla, zdá se, i řada hezkých mladých mužů a žen kolem tohoto „démona s motýlkem“, ať již to byla Eva Klimovičová (podezření ze zpronevěry) v ČLK nebo Filip Bušina (daňové úniky) na hejtmanství.
Koneckonců, ani svou (zatím) poslední, „montechristovskou“ roli nehraje David Rath méně přesvědčivě než ty minulé. Při každé příležitosti neopomene tajemně zmínit financování sociální demokracie, pilně posílá do sněmovny návrhy zákonů (zatím jich ve vazbě připravil 12, včetně návrhu na zlepšení podmínek vazebně stíhaných), přičemž neopomíná čerpat poslanecké náhrady za telefon a internet. Když v září 2012 podruhé od května vystoupil před poslanci, nepřímo se přirovnal k Ježíši Kristu a Pussy Riot a varoval je, že každého z nich může „státní libovůle“ dostihnout jako jeho. Inu, „hráči“ to nemají lehké.
