Televizní hvězdy a jejich (intimní) politici

Televizní hvězdy a jejich (intimní) politici
27. 6. 2014
Josef Brož

Většinou jsou krásné, svůdné a profesionální. Řeč je o francouzských moderátorkách komerčních i veřejnoprávních televizí. Mnoho z nich neváhá navazovat a udržovat intimní vztahy s politiky. Krok přes čáru, nebo tolerovaný francouzský styl? Podívejme se na tři příběhy tří žen.

Foto: Béatrice Schönberg. Zdroj: Profimedia.cz

Všechny tři zaujímají speciální místo na hvězdné obloze médií, a jejich vztahy jim dodaly lesku: Christine Ockrentová, Anne Sinclairová a Béatrice Schönbergová. Krátce se v tomto příběhu mihnou i Laurence Ferrariová a Audrey Pulvarová…

Televizní „královna Christine“

Novinářka Christine Ockrentová (*1944) byla první ženou, jíž se poštěstilo, že moderovala jeden z nejsledovanějších pořadů večera, zpravodajský Journal de 20 heures na veřejnoprávní televizní stanici Antenne 2 (nyní France 2). Působila zde v letech 1981 - 1989.

Přihlédneme-li k tomu, že ona sama se díky svému belgickému původu pohybuje elegantně mezi dvěma kulturami: francouzskou a belgickou (neřku-li třemi, připočítáme-li zkušenost americkou), máme co dočinění se skutečným fenoménem. Souvisí to nejen s jejím talentem, ale i velmi dobrými kontakty, jež si dokázala získat – a rodinné zázemí jejího otce v tom hrálo nemalou úlohu.

Ockrentová je dcerou belgického diplomata Rogera Ockrenta, mimo jiné bývalého šéfa kabinetu Paula-Henri Spaaka. Dostalo se jí elitního vzdělání za působení jejího otce v Paříži: studovala na collège Sévigné de Paris, později na Institutu politických věd a na Univerzitě v Cambridgi, připomíná deník La Libre..

Svou novinářskou kariéru zahájila koncem 60. let v americké NBC, spolupracovala se CBS a v rámci jejích slavných 60 Minutes v letech 1968 až 1976 působila v londýnské kanceláři tohoto pořadu, později též jako korespondentka. Do francouzských médií se dostala později, a to pátečním magazínem na veřejnoprávní televizní stanici FR3.

V roce 1979 vyvolala kontroverzi svým útočným rozhovorem s Amírem Abbasem Hoveydou, bývalým premiérem šáhova Iránu, zbaveným funkce po vypuknutí islámské revoluce, a popraveným krátce poté kulkou do týla. Někteří ji obviňovali z toho, že svými otázkami o mučení a organizaci tajné policie přispěla k jeho exekuci o deset dní později.

Prošla si vysokými pozicemi nejen v televizi, ale i v rádiu (RTL, Europe 1). Koncem 80. let vyvolala nový skandál: tentokrát kvůli výši svých honorářů. Dosahovaly 120 000 franků měsíčně plus 55 000 franků na náklady. „Její modré oči a pronikavý pohled, její striktní výraz a její profesionalita v americkém stylu, jí vynesla od jejích obdivovatelů přezdívku ´královna Christine´,“ píše časopis Télé Satellite ve svém portrétu.

Královna vládla nějaký čas i soukromé TF1, neobešla ale ani tištěná média: od roku 1994 do roku 1996 řídila týdeník L´Express, a po svém návratu na stanici FR3 vedla velké politické rozhovory, mezi nimiž byly i ty, známé jako France Europe Express (1997-2007), a od roku 2007 také Duel sur la 3.

Žena, jež si vybírá

Od počátku 80. let, kdy hvězda Christine Ockrentové vyletěla k nebi, si jí nemohl Bernard Kouchner nevšimnout. Lékař Kouchner, hvězda humanitárních aktivit po celém světě, si po revolučním vzplanutí pro Fidela Castra, oblíbil ostrou ženu, jež nepodléhala nikdy záchvatům jako jeho první žena Évelyne Pisierová, těžko snášející jeho dlouhé cesty, po nichž se vracel „vousatý, pohublý a nesnesitelný“.

Právě toto se ale naopak líbilo „královně Christine“, jak přiznala v knize novináře Michela-Antoina Burniera: Les 7 vies du Dr Kouchner (7 životů dr. Kouchnera, XO éditions, 2008). „Bernard není určitě ten chlap, který k vám přijde v půl sedmé večer obalený v ručníku. Takový život jsem nechtěla a takový typ muže jsem si také nevybrala,“ vysvětluje. Zdá se, že nikomu dlouho nevadilo, že právě ona „ulovila“ muže, jenž se stal „humanitárním svědomím Francie“.

Když ale tento vyhlášený revolucionář a blízký přítel Francoise Mitterranda překvapivě přijal nabídku od Nicolase Sarkozyho a stal se na podzim roku 2007 ministrem zahraničních věcí, Christine Ockrentová, která má s Kouchnerem syna Alexandra, musela čelit výhradám o skutečné nezaujatosti svého pořadu Duel sur la 3. Moderátorka odpovídala: „Někdo se neptá novináře, jaké jsou jeho vztahy s tou nebo jinou političkou,“ ohlásila k výhradám Société des Journalistes (SDJ). Mluvčí vlády Wauquiez tehdy na snahu SDJ „vytvořit profesionální etický rámec“ prohlásil: „Bylo by velmi překvapující redukovat roli a profesionální kompetence Christine Ockrentové jenom na to, čí je ženou.“

Připomeňme, že Ockrentová se několikrát dostala do střetu zájmů, když přijímala lukrativní nabídky na moderování soukromých akcí. Byla ale také trnem v oku kvůli své účasti na setkáních organizací Le Siècle a Klub Bilderberg.

Tvrdohlavá „srdcová dáma“

Oproti rvavé a někdy neúprosné Ockrentové, působí Anne Sinclairová jako žena, zrozená pro informační „pěnu dní“. Působila sice vždy tvrdohlavě, nikdy jí ale nechybělo srdce. Pro ty, kteří si ji oblíbili na kanálu TF1 od poloviny 80. let, muselo být překvapením, že kvůli svému druhému muži, finančníkovi a politikovi Dominique Straussi-Kahnovi, který právě obdržel ve vládě Lionela Jospina ministerskou funkci, sama exemplárně odstoupila z velmi populárního pořadu, jejž dlouhá léta vedla.

Všichni si ji pamatují takto: usměvavou, vždy elegantně oblečenou, nikdy neskrývající své přesvědčení. Pořad 7 sur 7 (jakési týdenní shrnutí aktualit týdne) měl vysokou sledovanost. Když v roce 1995 odmítla uskutečnit rozhovor s Jeanem-Mariem Le Penem, předsedou Národní fronty (FN) a kandidátem na prezidenta, část veřejnosti to přijala s obdivem.

Novinářka Anne-Élise Sinclairová (*1948), rozená Schwartzová, má dvojí občanství: americké a francouzské. Pochází z bohaté rodiny, její dědeček Paul Rosenberg byl vyhlášený sběratel umění – působil nejprve v Paříži, později v Londýně, až zakotvil v New Yorku –, což dokládá i takový detail, jako jeden Picassův obraz, na němž pózuje její maminka Micheline Nanette Rosenbergová. Hodnota sbírky, jež byla před několika lety vystavena právě v New Yorku, kde se také Anne narodila, má hodnotu několik desítek milionů euro.

Vystudovala práva, Institut politických věd a svou kariéru zahájila v rádiu Europe 1, které poslouchala již od dětství. V polovině 70. let nastoupila do televize FR3. Bylo o ní vždy známo, že její srdce buší nalevo, ona sama ostatně neváhala se zapojit do prezidentské kampaně Françoise Mitterranda v roce 1981, kdy levice poprvé zvítězila. Později ovšem odmítla nabídku vést ve vládě Laurenta Fabiuse vládní komunikaci.

Profesionálně se jí dařilo, ale pronásledovala ji rovněž rivalita: když v roce 1982 byla pozvána k uvádění pořadu Les Visiteurs du jour , pořad byl po půlroce zastaven, navzdory vysoké sledovanosti. O rok později se vrací s pořadem Édition speciale. Vrcholem v kariéře byl pro ni rok 1986, kdy se stává zástupkyní ředitele pro informace a diskusní pořady, později generální ředitelkou společnosti TF1.

Nejen madame DSK

Rozhlasový novinář Ivan Levaï, mistr „revue de presse“, s nímž se potkala na chodbách Europe 1, o sobě s humorem jemu vlastním prohlásil, že pro ni „nebyl dost dobrý“. Přesto od jejich sňatku z roku 1976, jenž přinesl narození dvou dětí, muselo uplynout dvanáct let, než Anne Sinclairová potkala „toho pravého“. Stalo se tak při pořadu Question à domicile, jejž uváděla.

Když se po rozvodu s Levaïem, sezdala s mužem – nesmírně okouzlujícím a inteligentním – tedy s Dominiquem Strauss-Kahnem (řečeným DSK), patrně nečekala, že bude jednoho dne konfrontována se situací, připomínající zlý sen v „přímém přenosu“. Co skutečně prožívala, nikdy nikde neřekla.

Když byl DSK zadržen v květnu 2011 v New Yorku pro podezření ze sexuální agrese proti pokojské Nafissatou Daillové, Sinclairová se postavila za svého muže a řekla, že „nevěřila ani sekundu obviněním, vzneseným proti manželovi“. Jako již dříve jednala srdcem, což jí vyneslo titul „žena roku“ ve výzkumu CSA, který publikoval feministický magazín Terrafemina.

O rok později, když na povrch vyšla další obvinění, ovšem oznámila rozchod a později i rozvod, k němuž došlo v březnu 2013. Stala se šéfredaktorkou francouzské verze internetového Huffington Postu, a podle posledních zpráv bulvárních médií žije s historikem a členem Francouzské akademie Pierrem Norou.

Krásná a klidná Beatrice Schönbergová

Od konce 90. let zazářila na televizním kanálu France 2 jiná krásná žena-moderátorka. Její desetiletí 1997-2007 je nezapomenutelné. Vztah s centristickým politikem Jeanem-Louisem Borlooem, který vyšel najevo, ji v roce 2007 přiměl - po jistém váhání – k rezignaci na post moderátorky hlavních večerních zpráv.

Také Beatrice Schönberg (*1953), dívčím jménem Szabó – její rodiče emigrovali z Maďarska, začínala počátkem 80. let nejprve v rádiu (Europe 1), kde byla asistentkou dnes již legendárního mistra interview - Jeana-Pierra Elkabbache, aby se od roku 1987 stala hlavní tváří televizní stanice la Cinq.

Působila ve dvojici s moderátorem Gillesem Schneiderem, s nímž se podílela i na pořadu Histoires Vraies. Vdaná tehdy za zpěváka a skladatele Clauda-Michela Schönberga, přešla do soukromé televizní stanice TF1, kde se od roku 1993 stala šéfredaktorkou a hlavní moderátorkou.

Její pozdější vzestup na France 2 byl mnohem diskrétnější než u předchozích dvou kolegyň, její povaha aspirovala více na klidné vody než rozbouřené řeky.

Přesto ale i ji postihlo v poslední době peklo, jež se ale mnohem více týkalo jejího nového partnera. Jean-Louis Borloo byl totiž hospitalizován s pneumonií. Centristický politik, bývalý ministr ve vládě Françoise Fillona a blízký spolupracovník prezidenta Nicolase Sarkozyho, poté oznámil, že odchází z politického života. „Kdyby nestála po jeho boku krásná Beatrice,“ napsal týdeník Paris Match, „neměl by takovou sílu k boji s nemocí.“ Moderátorka Beatrice Schönbergová působí i nadále na France 2, kde se věnuje hlavně dokumentům.

Aféry těch druhých

Dotyčné dámy nejsou jediné. Kdo by si nevzpomněl na Laurence Ferrariovou anebo Audrey Pulvarovou… Nicméně ani jedna nedosáhla takové hvězdné velikosti a lesku. O Ferrariové, která působila do roku 2012 na TF1, se mluvilo jako o milence Sarkozyho. Pulvarová, která měla vždy jako komentátorka ostrý jazyk, se trochu zklidnila, když musela zveřejnit svůj vztah se socialistou Arnaudem Montenbourgem.

P. S.  Affaire à suivre. Aféra na pokračování.

Publikováno: 27. 6. 2014
Josef Brož
autor je novinář

NEWTON Media

Na Pankráci 1683/127
budova Gemini A
140 00 Praha 4

+420 225 540 111 - NEWTON Media
+420 225 540 201 - obchodní oddělení
obchodni@newtonmedia.cz
IČ: 28168356
DIČ: CZ28168356

Kontaktujte nás

Kontaktujte nás

Facebook

  • Podle nové studie dokáže Twitter předvídat nebezpečné situace až o hodinu rychleji než policie.

    10. 7. 2017

LinkedIn

  • NEWTON Media, a.s. vlastní unikátní archiv mediálních zdrojů, který sahá v některých...

    Praha 4, 201-500 zaměstnanců
Webdesign: Cyber Fox, s.r.o.