Nezařaditelný Alain Resnais

resnais

Úmrtí francouzského filmového režiséra Alaina Resnaise dne 1. března ve věku 91 let vyvolalo mimořádnou pozornost na celém světě. Klíčové noviny ve Francii se rozhodly pro několikastránkové nekrology, list Libération věnoval tvůrci dokonce celou titulní stranu. Francouzské televizní stanice – zejména Arte a Canal + Cinéma – změnily vysílací schéma, aby připomněly umělce speciálními večery a několika filmy.

Foto: Alain Resnais na Filmovém festivalu v Cannes v květnu 2012. Zdroj: Profimedia.cz

Poslední rozloučení se uskutečnilo v úterý 11. března dopoledne v kostele Saint-Vincent-de-Paul v Paříži za přítomnosti významných postav kulturního i politického života, jeho nejbližších přátel, i obyčejných lidí, již milovali jeho dílo. Prezident Francois Hollande složil svou poctu zesnulému tvůrci osobní účastí na předpremiéře posledního Resnaisova filmu Aimer, boire et chanter (Milovat, pít a zpívat), jenž získal Zlatého medvěda na Berlínském filmovém festivalu letos v únoru.

Inovátor a svědek plynoucího času

Většina francouzských deníků zmiňuje Resnaisovu novátorskou roli – převážně tu formální, jež vynikla zejména u dvou (i nás velmi dobře známých) filmů: Hiroshima, mon amour (Hirošima, má láska, 1959) a L´Année dernière à Marienbad (Loni v Marienbadu, 1961) – jedním dechem ale připomíná i jeho sociální a politická angažmá.

Levicový deník Libération, jenž přinesl na titulní straně černobílou fotografii Alaina Resnaise s titulkem: „Resnais, cinéma de mon amour“ (Resnais, kino mé lásky), označuje tvůrce (vedle Jeana-Luca Godarda) za „největšího filmaře krize modernity“. „Resnais vyhodil do povětří dosavadní vyprávěcí rámce, přichystán ke všem formám paralelní montáže, v nichž nechybí flasbacky, proměnil způsoby režie a herce v pohyblivé paňáky,“ píše Libération.

Sám Resnais kladl podle vlastních slov důraz na „konkrétní zkušenosti, jež zraňujícím způsobem zasahují do konkrétního života“, a zároveň významnou měrou byl zaujat „výbušností imaginace a všech podob nemateriálního, toho artificiálního, jež prochází našimi životy“. To zní dosti divadelně, a Resnais divadlo skutečně miloval. Poslední jeho film je ostatně adaptací divadelní hry britského dramatika Alana Ayckbourna.

Liberálně-levicový Le Monde, přinášející na titulní straně černobílý snímek umělce zachumlaného v plášti na benátské písečné pláži z roku 1987 a uvnitř čtyřstránkový materiál s dalšími fotografiemi (opět zásadně černobílými), jimž všem dominuje portrét bělovlasého muže s titulkem: Alain Resnais, le cinéaste qui revenait des morts“ (Alain Resnais, filmař, jenž přivedl zpět mrtvé). Další titulek, jenž je uvozen sdělením „Geniální inovátor, osvícený svědek hrůz XX. století“, připomíná vedle filmu Hirošima, má láska rovněž další, velmi populární film: On connaît la chanson (Znali jsme tu píseň, 1997).

Oba výše zmíněné listy připomínají, že to byly právě hrůzy druhé světové války, v nichž mladý Resnais vyrůstal a přijal za svou profesi filmového tvůrce. Jeho první film, jímž vyvolal velkou pozornost již na počátku nové epochy, byl dokument Nuit et Brouillard (Noc a mlha, 1953) podávající děsivé svědectví o realitě nacistického režimu. Večerník Le Monde přináší i fotografii z tohoto filmu, jemuž věnuje zvláštní pozornost: na snímku vidíme hromady bot a šatstva, jež zbyly po mrtvých obětech koncentračních táborů. List cituje Resnaise, který později o významu vzniku tohoto filmu prohlásil: „V té době ještě termín Šoa neexistoval. Nevěděli jsme ještě, že z devíti miliónů obětí bylo šest miliónů mrtvých Židů.“ Paměť, vzpomínky, stále přítomné rozvzpomínání na obrazy, jež bývají někdy zastřeny milosrdnou mlhou. I takové byly jeho filmy.

Poslední léta zanechala obraz Alaina Resnaise jako muže mlčenlivého, elegantního a diskrétního, muže s věčně hravým úsměvem na rtech.Vysoká silueta s bílými vlasy se vzdaluje zlehka, měkkými krokem. Alain Resnais neměl nikdy rád hluk. Miloval němý film. Jeho vzdušné podrážky zanechaly nesmazatelné stopy v sedmém umění,píše Marie-Noëlle Tranchantová v konzervativním listu Le Figaro a dodává: Usmíval se hodně, vždy zdvořilý, pozorný a delikátní. Rovněž enigmatický, dával si vždy pozor, aby nesoudil druhé. Přísný, jak dokáží být děti při svých hrách.

V listu Le Monde pod dojmem Resnaisovy osobnosti dokonce téměř zapomněli, že tu nebude věčně. „Jeho dlouhověkost, elegance, diskrétnost, jeho ohromující bílá kštice nás provázela tak dlouho, že jsme téměř zapomněli, že byl někdy mladý,“píše Jacques Mandelbaum.

Tradice surrealismu a lidové kultury

Alain Resnais se narodil jako syn lékárníka dne 3. června 1922 ve Vannes v Morbihamu. Ve stručném výčtu biografických údajů uvádějí noviny jeho studium za republiky Vichy na Institutu filmových studií (Idhec), zaujetí surrealismem, populárními komiksy (jimž se ve Francii říká „bande-dessinée“ neboli BD, čti: bédé) a lidovým románem.

Kořeny jeho tvorby spojuje Le Figaro s „přísnou katolickou výchovou“. „Pod berlou jezuitů ze Saint-François-Xavier“ vyrůstá chlapec, jenž se rovnou měrou zajímal o bretaňské legendy, komiks, lidové fejetony a o němé filmy. Už v osmi letech chodil do kláštera, kde se nemodlil, ale organizoval první filmové projekce. Jeho hrdiny nebyli jezuité, ale Laurel a Hardy nebo Charles Chase.

Ve třinácti letech si zakoupil první kameru v pasáži Pommeraye v Nantes, v místě tak drahém surrealistům. „Ačkoliv si utvářel široký osobní rozhled, nikdy nesložil maturitu, ke své velké lítosti, ale nastoupil v roce 1943 na Idhec na základě svého filmového cvičení. V okupované Paříži k tomu přidal fotografování a množství filmů, které navštěvoval ve Studiu 28, v ulici Ursulines a v cinématéce,“ píše Le Figaro. Jeho idoly byli Saša Guitry, Jean Feuillade a Jacques Cocteau – nejoblíbenějším filem La Règle du jeu (Pravidla hry).

V první chvíli ani příliš netoužil po tom, že by se měl stát jednoho dne režisérem. Chtěl se specializovat na montáž filmu. „Alain Resnais je druhým montážistou na světě po Eisensteinovi,“složil mu koncem 50. let poklonu Jean-Luc Godard.

Autorský film bez autora?

Večerník Le Monde nazývá Resnaise „sošným velitelem francouzského autorského filmu“. On sám se ale nikdy za „autora filmu“ nepovažoval. Se skromností sobě vlastní vždy prohlašoval, že „film je kolektivní dílo“. „Vím, že budu dělat film, jestliže se scenáristi, producenti a herci o něj budou zajímat stejně jako já,“ cituje Le Figaro jeho slova. Le Figaro a Libération shodně připomínají, že Resnais se „nikdy nespojil se skupinou Nouvelle Vague (nové vlna), i když jim byl blízký“.

Měl mnohem blíže ke skupině Nouveau cinéma (nové kino), do níž patřili  Agnès Varda, Chris Marker, Georges Franju, Henri Colpi, Armand Gatti a Roger Leenhardt nebo Pierre Kast, jež vznikla jako analogie k Noveau roman (novému románu). „S Chrisem Markerem jej spojuje dandyovská snaha nezdůrazňovat příliš své jméno,“ píše Libération, což naopak zůstane „výrobní značkou a autorskou politikou“ pětice filmařů francouzské nové vlny: Godarda, Truffauta, Rohmera, Rivetta a Chabrola.

Mezi velké tvůrce vstoupil již výše zmíněnými filmy Hirošima, má láska a Loni v Marienbadu, jejichž „původní autorství“ patří spisovatelům. První scénář napsala spisovatelka Marguaritte Durasová, druhý Alain Robbe-Grillet. Jejich ohlas nebyl malý. U filmu Hirošima, má láska, jenž byl promítán v roce 1959 „mimo soutěž“ na Filmovém festivalu v Cannes – dosáhla návštěvnost závratných 2, 2 miliónů diváků. Noviny připomínají, že jeho první filmy provázely cenzurní zásahy, nátlak, na který byl ostatně zvyklý již při svých prvních dokumentech.

Historka z festivalu v Cannes: zatímco předseda poroty Marcel Achard o filmu Hirošima, má láska prohlásil: „C´est de la merde!“ (Je to sračka!), jiný člen jury Max Favalelli mu na to odpověděl: „Ne, je to dílo opravdového génia.“Obrazově a tematicky se vrací k závěru války, kdy byla na Hirošimu svržena americkým letectvem atomová bomba, a nebyla by to Durasová, kdyby to nebyla také dobrá a dojemná love-story.

O dva roky později vytvořil Resnais doslova senzaci svým experimentálním filmem Loni v Marienbadu. Je téměř nepochopitelné, že na tento film, jenž připomíná absurdní divadlo, přišlo do kin 800. 000 diváků. „Výběrem černo-bílého filmu a interiéru zámku mimo čas, v němž se procházejí přízračné postavy, započal svůj styl, dotčený surrealismem, onirismem a brechtovskou distancí,“ píše Libération. „Jeho touha vytvořit experimentální formu je tím potvrzena. Jestliže část kritiky obdivuje jeho sílu tvůrčí, jiná část mu vyčítá zároveň abstraktnost a hermetismus.“

Historka o Mariánských lázních: víme, že Marienbad je německé jméno pro Mariánské lázně. On sám ovšem nikdy v tomto městě nebyl, ačkoliv tam byl v polovině 60. let dokonce zván. Cesta se nikdy neuskutečnila, dílem pro obavy komunistických funkcionářů. Film se točil v Bavorsku. „Místo není důležité,“ říkal Resnais.

Jiná doba, jiný film

U Resnaise lze tvrdit, že každý si v jeho tvorbě najde toho „svého filmaře“. Ten politický Resnais vstupuje na scénu v polovině 60. let, přičemž klíčové jsou dva filmy: Muriel, ou le Temps d’un retour (Muriel aneb Čas návratu 1963), zabývající se mučením při válečném konfliktu v Alžírsku, a opět černobílý La Guerre est finie (Válka skončila, 1966), napsaný spisovatelem Jorgem Semprúnem, jenž vypráví příběh komunistického uprchlíka ze Španělska na pozadí protifrankistického odboje v zahraničí (skvělý Yves Montand v hlavní roli, jemuž velmi zdařile sekunduje – značně „nebergmanovsky“ – Ingrid Thulinová). Mimochodem, Le Monde připomíná, že v roce 1960 Resnais podepsal Manifest „121“, jenž se demonstrativně vyslovil za „právo na neposlušnost“ v alžírské válce.

Kdo ale kdy viděl kromě těchto filmů, jež úspěšně využívala i komunistická propaganda (u nás i v Sovětském svazu – film lze najít snadno s ruským dabingem), i další, může být překvapen. Je to již méně známý Resnais, přesto poutavý a stále experimentující.

Pro milovníky Jeana-Paula Belmonda bude jistě potěšením film Stavisky (1974), popisující nezadržitelný pád historické postavy finančního podvodníka za III. republiky, který vedl ke konci Daladierovy vlády. „I když se rozhodl pro film komerčnějšího charakteru, i výběrem populární hvězdy, pokračuje zde ve svých úvahách nad dějinami a psýchou,“ soudí Libération. Konec 60. let vzdaluje Resnaise od politických témat, jež zvolna nahrazuje tématy osobnějšími s tragickými podtóny.Takový je například film Providence (Prozřetelnost, 1975) – portrét stárnoucího spisovatele, natočený v angličtině s anglo-americkými herci (Dirk Bogarde, Ellen Bustynová a David Warner).

Filmy jako Je t'aime je t'aime (Miluji tě, miluji tě, 1968) nebo Mon oncle d'Amérique (Můj strýček z Ameriky, 1980) jsou reflexemi paměti a plynutí času. Mají často didaktický charakter, místy působí i nudně, pokud vás zrovna nezajímají třeba antropologické teze vědce Henriho Laborita, který si všímá vlivu sociálních rozdílů na jednání jednotlivců.

Závěr Resnaisovy tvorby byl ve znamení intimněji laděných snímků, v nichž převážně hráli tři jeho nejvěrnější herci: Sabine Azémová, Pierre Arditi a André Dussolier. Jde například o filmy La Vie est un roman (Život je román, 1982), L’ Amour à mort (Láska až za hrob, 1984) a Mélo (Melodram, 1986).

Největším diváckým úspěchem byl jeden z jeho posledních filmů, On connaît la chanson (Stará známá písnička, 1997), na který přišlo 2, 6 miliónů diváků. Resnais měl ten skvělý nápad, že na místo dialogů se postavy vyjadřují slovy populárních písní. Díky playbacku znějí dialogy interpretů z úst postav jako písňové refrény.

Dandyovská pointa

Filozof Gilles Deleuze, jehož zmiňuje v závěru svého textu Le Monde, jednoho dne řekl, že hlavním tématem Alaina Resnaise je smrt, respektive příběh člověka, který se vrátil po otřesném zážitku, „po doteku smrti“. „Mnoho jeho filmů se zabývá tématem nového budování světa po katastrofě,“ píše v Le Monde Jacques Mandelbaum. Po osmdesátce, podotýká Deleuze, to už ale není tak snadné, neboť „hypotéza návratu je méně pravděpodobná.“

Ale právě jeho poslední film, jenž vstupuje koncem března do francouzských kin, dokazuje, že k umění návratu nepotřebuje být filmař typu Resnaise ani „ptákem Fénixem, jenž povstává z popela času, aby znovu ožil“, jak míní Mandelbaum.Na poslední rozloučení si Alain Resnais přál, aby ti, co ho milovali, přinesli pouze bílé květy. Smrt je bílá a bílá byla i ta jeho rakev. Už není návratu? Trochu dandyovská pointa, že?

Josef Brož
autor je novinář

Čtěte také

Pozvanka webinar korporace 1
Blog

Webinář týkající se e-commerce a elektroniky

Na webináři vám Vašek a Vojta představí konkrétní mediální výstupy třech českých firem. Uvidíte využití nejnovějších funkcionalit aplikace NewtonOne nové generace. Vašek a Vojta se zaměří nejen na obecné novinky a zajímavosti, ale také rozeberou mediální data těchto

telefon kresba

Jdeme na to!