Jean Daniel: novinář jako angažovaný politický intelektuál

Jean Daniel: novinář jako angažovaný politický intelektuál
29. 9. 2014
Josef Brož

Novinář, esejista, spisovatel. Člověk ze „staré školy“, zakladatel prestižního levicového týdeníku Le Nouvel Observateur, který vždy považoval za důležité, aby novinářská profese byla nejen prací s informací, ale měla blízko i k literatuře a filozofii.

Foto: Jean Daniel. Zdroj: Profimedia.cz

Jean Daniel, poslední z těch intelektuálů, kteří mezi své přátele mohli počítat takové osobnosti, jakými byli například Jean-Paul Sartre, Albert Camus nebo François Mitterrand.

V posledních rozhovorech, které poskytl, o sobě rád mluví jako o člověku „minulosti“. „Mé sny jsou zaplněny drahými lidmi, kteří odešli,“ říká. Jean Daniel (*1920) ale rozhodně není někým, kdo by se jen ohlížel. V každém z jeho pravidelných editorialů, jež vycházejí každý týden v Le Nouvel Observateur, se o tom můžete přesvědčit.

Například k nedávnému vydání knihy Merci pour ce moment (Děkuji za tu chvíli) Valérie Trierweilerové, bývalé partnerky prezidenta Hollanda, napsal: „Diskreditovat prezidenta republiky nebo mu ponechat tu péči, aby tak učinil sám, to už není transparentnost, ale vražedný druh voyeurismu.“

V Blidě nás bylo šest

Jean Daniel, celým jménem Jean Daniel Bensaïd se narodil 21. července 1920 v alžírském městečku Blida, o němž se v roce 1897 zmínil i spisovatel André Gide ve slavném lyrickém díle Les Nourritures terrestres (Pozemské živiny).

V Blidě, jak později vzpomínal, utvořil společně s kamarády „malou skupinu“, jež byla „daleko od oránské aristokracie a jejích šílených nocí“. S přáteli čekali na každé číslo literární La Nouvelle Revue française, jež přicházelo pouze jedno na celé město. „Zdálo se mi, že bylo určeno pouze pro nás šest, a také jsme se o něj všichni podělili,“ vzpomínal před šesti lety v rozhovoru pro časopis La Revue-Médias.

Byl jedenáctým dítětem Julese Bensaïda a Rachel Bensimonové, pocházejících z nuzných poměrů, kteří tím, že pracovali později jako živnostníci, se trochu zmohli. Rodiče byli židovského vyznání, ale jejich přístup k víře lze označit za spíše vlažný.

Jeho sestra Mathilda, na niž rád vzpomíná, se snažila organizovat něco na způsob literárního salónu madame Recamierové, kde se nahlas předčítalo. Zde se setkal s prvními velkými zážitky při četbě Prousta, D´Annuzia nebo Virginie Woolfové...

Stoupenec Bluma, válečný odboj i boj

Jako student se na místní střední škole stal pravidelným čtenářem Vendredi, nezávislého týdeníku intelektuální levice, jenž podporoval Lidovou frontu. Ačkoliv si prošel obdobím marxismu a obdivu k Sovětskému svazu, byl stoupencem socialisty Léona Bluma, ale nikdy se nestal komunistou, na rozdíl od mnoha jeho přátel. Přisuzuje to sám vlivu Andrého Gida a jeho díla Návrat ze Sovětského svazu (Retour de l'U.R.S.S., 1936), jenž v sérii reportáží odhalil bídu a teror tehdejšího stalinismu.

Zapsal se na alžírskou univerzitu a stýkal se s lidmi kolem revue L´Esprit. Válka a postavení Francie v tomto konfliktu ho ale přimělo k novým rozhodnutím: po krátkém pokusu zapojit se do sionistického hnutí se rozhodl vyslechnout apel generála Charlese de Gaulla a zapojil se do odboje za svobodnou Francii. To ovlivnilo i jeho pozdější postoje.

Prošel si vojenským angažmá v Giroudově armádě, a po dezerci byl zapojen do 2. tankové Leclerkovy divize, s níž přijel do osvobozené Paříže.

Něco bylo ve vzduchu

Osvobozená země dýchala atmosférou, jež strhla i mladého Daniela, který o tom později řekl: „Jsou silné myšlenky, něco je ve vzduchu, jak říkával Camus, ale i těžké jistoty, jež si nepřipouštíte každého dne.“ Zapsal se na pařížskou Sorbonnu, ovšem jeden z jeho přátel ho doporučil do kabinetu předsedy 3. provizorní vlády Félixe Gouina, jemuž připravoval projevy.

Začíná psát do listu Combat, kde také z důvodu svého úřednického postavení si vybírá literární pseudonym užitím svého druhého křestního jména.

Znechucen atmosférou korupce, servilitou a narcismem prostředí, kde se ocitl, snaží se vybudovat si existenci mimo politiku – s úmyslem psát. V roce 1947 zakládá s Danielem Bernsteinem revue Caliban, jež se pokoušela stát levicovou nezávislou platformou bez přísné ideologické preference. Tak se i stalo, že se setkal s Albertem Camusem, jenž ovlivnil na celý život jeho postoje a názory.

V rozhovoru s Franzem-Olivierem Giesbertem a Christophem Ono-dit-Biotem v týdeníku Le Point o tom před dvěma lety řekl: „Jednoho dne zvoní telefon: ´Tady Camus´. Bylo to pro mne, jako kdybych slyšel: ´Tady Napoléon.´“ Byl to počátek přátelství, na které dosud vzpomíná se slzou v oku. Věnoval mu i několik knih, nejzajímavější je snad autobiografický esej: Avec Camus comment résister à l'air du temps (S Camusem aneb Jak odolávat duchu času, Gallimard 2006).

Právě Albert Camus nabídl Danielovi spolupráci s nakladatelstvím Gallimard, kde měl svou kancelář. Večer se ale muselo jít tančit. „Vědělo se o něm, že rád tančí, a tak jsme běželi do Schuberta na bulváru Montparnasse, abychom poslouchali blues,“ vzpomíná Daniel na Camusovy sklony.  „Když jsme přišli, malý orchestr nás přivítal písní: Longtemps, longtemps, longtemps. Après que les poètes ont disparu, kterou měl v repertoáru Charles Trenet. Miloval tanec, měl smysl pro rytmus, a stále se při tanci přesvědčoval, zda s ním partnerka drží rytmus,“ popisuje Daniel noční zážitek.

Publikuje svůj první román Erreur (Chyba, Gallimard 1952), k němuž Camus napsal předmluvu.

Novinářské ostruhy

Novinářské ostruhy si vysloužil koncem 50. let, když se stal „velkým reportérem“ v týdeníku L´Express. Tehdejším šéfem Jeanem-Jacquesem Servanem-Schreiberem byl pověřen exkluzivními reportážemi z Alžírska: psal o mučení, podporoval otevřeně Frontu národního osvobození (FLN) a snahy o nezávislost, což mu dvakrát vyneslo obvinění z „ohrožení státní bezpečnosti“; bylo mu též vyhrožováno smrtí.

V roce 1961 byl vážně zraněn a musel se podrobit devíti operacím. Své úvahy a poznámky z té doby vydal později pod názvem La Blessure (Zranění, Grasset, 1992).

Jeho politické postoje ale nestály zcela proti prezidentu Charlesi de Gaullovi – odmítl například podepsat Manifest 121, jenž se vyslovoval pro občanskou neposlušnost a aktivní odpor v alžírské válce.

Zvolna vyrůstá v neodmyslitelnou součást novinářské elity, vede interview s americkým prezidentem Johnem F. Kennedym, stejně jako s kubánským vůdcem Fidelem Castrem. Zpráva o atentátu na Kennedyho ho zastihla v Havaně, na obědě s Fidelem...

Monument: Le Nouvel Obs

V roce 1964 (19. listopadu tomu bude rovných 50 let) založil spolu s Claudem Perdrielem týdeník Le Nouvel Observateur, jejž po dalších 40 let vedl. Tato „intelektuální instituce“ se v průběhu času stala doslova monumentem francouzské kultury. Prošlo jí mnoho významných jmen, psali do něj filozofové, spisovatelé, intelektuálové – stala se silnou tribunou levicového myšlení, o níž se později trochu s despektem psalo jako o tribuně „gauche caviar“ (kaviárové levice).

Na počátku ale byla snaha, jak napsal Jean Daniel v prvním úvodníku, „najít levici“. „Pokud se levice hledá, naší jednoduchou ambicí musí být, abychom ji pomohli se najít“, a to „diskusemi, neodmítáním žádných analýz a žádné informace, jež by snad mohla odporovat našim principům, oživením starých problémů v moderním kontextu.“

Na titulní straně prvního vydání trůnila postava filozofa a spisovatele Jeana-Paula Sartra, s nímž byl uvnitř čísla velký rozhovor. „ O čtyřicet pět let později, to byly – krutou ironií – hýždě Simone de Beauvoirové, jež tvořily titulní stranu týdeníku,“ píše s ironií Jaqueline Rémyová v knize věnované Le Nouvel Observateur. Filozof Sartre a jeho žena Simone de Beauvoirová byli kdysi ikonami intelektuální levice. Doba se ale změnila, připomíná autorka, a v roce 2014 rovněž majitelé.

Týdeník letos v červnu koupila trojice průmyslníků – podobně jako předtím v roce 2010 večerník Le Monde – známá pod anagramem BNP. Trojice Pierre Bergé - Xavier Niel - Mathieu Pigasse. Jaká budoucnost slavný týdeník čeká?

Sám Jean Daniel to bere, zdá se, s nadhledem. Doba již nepatří jeho generaci – ani jeho snahám spojit „autora-akci-dílo“ v jeden kompaktní celek. Má za sebou dvacítku knih, kde o „své době“ píše s jistou mírou nostalgie, ale především s půvabem.

Mezi jeho „bohy“ patřili vedle Alberta Camuse a André Gida samozřejmě také další osobnosti. Daniel o nich píše v knize Les Miens (Mí, Garsset, 2009). Autobiografické vzpomínky lze najít v souborném díle Ouvres autobiographiques, vydaném nakladatelstvím Grasset, tvořícím konvolut pěti samostatných knih: Le Temps qui reste (Čas, jenž zůstává, 1973), Le Refuge et la source (Útočiště a zdroj, 1977), La Blessure suivi Le Temps qui vient (Zranění a Čas, jenž přichází, 1992), Avec le temps (S časem, 1998), Soleil d´hiver (Podzimní slunce, 2000).

Jean Daniel býval blízko dvěma politikům: po premiéru a ministru Pierru Mendesi Francovi, to byl později zejména prezident François Mitterrand, jehož vítězství přivítal v roce 1981 slovy: „Nevíme, zda naše myšlenky jsou u moci, ale naše diskuse u ní jsou.“

On sám má ale nejraději větu, vyslovenou kdysi básníkem René Charem: „Bystrost je zranění nejbližší slunci.“

Publikováno: 29. 9. 2014
Josef Brož
autor je novinář

NEWTON Media

Na Pankráci 1683/127
budova Gemini A
140 00 Praha 4

+420 225 540 111 - NEWTON Media

+420 225 540 201 - obchodní oddělení

obchodni@newtonmedia.cz

IČ: 28168356
DIČ: CZ28168356
Kontaktujte nás

Kontaktujte nás

Facebook

  • WhatsApp bude sdílet data s Facebookem.

    26. 8. 2016

LinkedIn

  • NEWTON Media, a.s. vlastní unikátní archiv mediálních zdrojů, který sahá v některých...

    Praha 4, 201-500 zaměstnanců
Webdesign: Cyber Fox, s.r.o.